Když se zamyslím nad situací ohledně mediálních korporací a autorského zákona, tak mě tak napadá, jestli to celé není způsobené umělým nadhodnocením produktů (filmů, hudby). Podobná situace je např. s vrcholovými sportovci.
- Ronaldo - $8.000/hod
- Angelina Jolie - $3.000/hod
(přepočten roční příjem / 365 / 8 - tj. předpokládám, že pracují denně 8h - ve skutečnosti pracují několik měsícu na jednom filmu)
Přemýšlím, jak může být trh tak pokřivený, že takovýmhle způsobem nadhodnocuje užitek, který jejich práce přináší. Jestli by třeba Angelina neměla dostávat 10% toho co teď, aby to reflektovalo skutečný užitek. To by umožnilo poměrně značnou úsporu ve filmových rozpočtech a tím pádem klesající ceny pro koncové spotřebitele. Myslím, že u ceny okolo 10Kč/stažení a snadné dostupnosti by stačil prostý morální apel na to, aby k porušování práv nedocházelo, případně docházelo velmi omezeně (kvuli desetikoruně nebudu riskovat problém se zákonem a nebudu za zloděje). Výpadek příjmů by pak byl nahrazen setrvalým přísunem z "long-tailu" (tj. stahování starých filmů) a také množstvím prodejů.
Zajímá mě čím je způsobeno to, že lidi nechtějí utrácet za filmy/hudbu/knihy (pro zjednodušení dále jen filmy) takové částy jaké jsou nastaveny, a přitom to nemá vliv na cenu, ani se z filmů nestává luxusní zboží. Zákony trhu mluví jasně - cena je průnik nabídky s poptávkou - pokud neexistuje taková cena za kterou se vyplatí filmy vyrabět, tak se prostě vyrábět nemají. Jsme často svědky toho, že tam, kde dojde k zásahu státu (dotace/omezení/příkazy) do volné soutěže dojde k pokřivení trhu (vizte ČD vs. RegioJet). Jaké takové omezení funguje v zábavním průmyslu, že udržuje ceny takhle nesmyslně vysoko?
Např. logická úvaha by byla - herec v divadle podává podobný výkon jako herec ve filmu - jeho užitek je tedy také alespoň řádově podobný. Vstupenka do divadla stojí dejme tomu 300korun. Cena filmu by tedy měla přibližně odpovídat - za předpokladu, že si ho koupí stejné množství lidí jako se jde podívat do divadla. Jenže film uvidí nejméně (!) tisíckrát víc lidí, než uvidí herce v divadle.
Analogií s běžnými výrobky (např. chleba) - když budu vyrábět chleba pro 4 lidi, tak náklady jsou (skokově) z velké části fixní (lidi u toho musí stát celou noc a obchod musí platit nájem, ať se dělá chleba jeden nebo 100). Kdyby dělali v pekárně 4 chleby za noc, tak by jeden musel stát aspoň dvě stovky. Jenže oni jich udělají mnohem víc a tak se fixní náklady rozloží do každého prodaného chlebu. Proto chleba stojí dvacet korun.
Proč se toto neděje i s filmy? Proč se u nich neprojevuje "úspora z rozsahu"? DVD s filmem stále stojí okolo 400Kč. Vždyť výroba filmů je také z velké části tvořena fixními výdaji (scénář, herci, střihačí, atd) a variabilní náklady (výroba jednoho DVD a jeho distribuce) jsou minimální - navíc elektronická distribuce by variabilní náklady snížila prakticky na nulu. To je ideální kandidát na snížení ceny díky navýšení prodaného množství. A přesto se tak neděje. Proč?
Čekáte odpověd? To máte smůlu. Sám nevím. To k čemu se snažím tímto celým zamyšlením dojít je fakt, že "pirátství" a porušování autorských práv dost možná není ani tak znakem upadající morálky, jak více méně zdravou reakcí trhu na uměle nadhodnocenou cenu určitých statků. Budu rád, když mi to strháte v komentářích a rozcupujete tu myšlenku na kousky. Dík.
